Únor 2008

Svědomí

25. února 2008 v 17:20 | black sun |  Povídky
V tom tichu tu sedím a přemýšlím, proč zrovna já to musím být. Proč mi jen pohled nestačil? Já vím, že má rodinu…Vím, že nesmím…A přece to dělám zas a zas!!! Chodím tam, jako ta nejpodlejší krysa. Když žena je v práci a děti ve škole…Doma hledám výmluvy, jen chvíli s ním být!!! V jeho náruči, bezpečně se cítím. Jenže, kterou cestu si mám zvolit?! Své svědomí nedokážu umlčet, ale tu touhu s ním strávit chvilku času zahnat také nedokážu!
"Nechej ho být!" radí mi zase ten vnitřní hlas! Nedokáži mu vyhovět, kašlu na ten hlas…Vydávám se na cestu, ještě se dolíčit a zase odcházím. "Mami, jdu za kamarádkou, vrátím se kolem půlnoci." Mé přání je vyslyšeno a já smím jít. Při představě společně stráveného odpoledne se mi podlamují kolena. Cesta autobusem, jako by věčnost trvala. Vystoupím a čeká na mně známé auto. Při polibku málem omdlévám, tak dlouho jsem ho neviděla..Viděli jsme se včera, avšak jako by to věčnost byla.. Zajíždíme do jeho bytu. Ode dveří mně nese v náručí, do nám velmi známého pokoje. Svědomí se naposled snaží ubránit : "Nedělej to, co když přijde jeho žena!" Nedokáži, horké doteky odplaví veškerou vůli bojovat…
Ležíme vedle sebe a jen se na sebe díváme. Slova nestačí. Nic nedokáže vystihnout naše pocity. Nečekaně se však otevřou dveře. Ona je tu! Jeho žena se na nás s odporem podívá. "Vypadni!" Zařve na mně a hodí po mně mé oblečení ležící na zemi. Nebráním se. Obleču se a odcházím…Naposled se podívám na svou lásku a vím, že ho již nikdy neuvidím…Mé svědomí to tušilo…Jednou to prostě muselo přijít…