Jednou být šťastná...

14. března 2007 v 18:18 | black sun |  Povídky
Je nebo to není normální? Ne není! Moje a fotrovy vztahy opravdu normální nebudou. Myslím, že aby na mě řval jen tak bez důvodu opravdu normální nebude!!! Prej ať si z nich nedělám legraci! Nevím, ale zrovna neuklizených deset talířů do police mi až tak špatný nepřijde. Dokapala tím však poslední kapka. Už nemůžu dál, cítíse se sice provinile vůči mamce, která vždy hledá kompromisy, ale nedokážu žíta a fungovat, když na mě někdo neustále řve.
Prostě to nejde!!! Do batohu skládám pár nejnutnějších věcí jako je prádlo, mikyna pro případ zimy a pár hygienických potřeb, nezapomenu svého medvídka pro štěstí a do kapsy vložím balíček žvýkaček a svoje úspory.
Hodiny ukazují půlnoc, všichni doma už spí. Stojím na prahu dveří, ještě pořád to nemusím dělat! Překračuji práh a vím, že již není cesty zpět. Bloudím nocí, musím se hlavně dostat z téhle díry. Pěšky docházím do města, kde jsem chodila do školy. Cítím se unavená a je mi chladno, chladno ale dobře. Jsem pryč!!! Schovávám se do potemnělé uličky, kde se choulím do klubíčka a pozvolna usínám.
Ráno se budím v … ani nevím kolik je, protože kybych si vzala mobil, tak by mě naši sháněli a měli by větší šanci mě najít. Musím odsud co nejdříve zmizet, zná mě tu až moc lidí. Sedám na první autobus autobus směr Brno. Vysednu až na brněnském hlavním autobusovém nádraží. A co teď? Bliká mi myšlena...
Než se ale stihnu rozmyslet, obklopí mě banda asi 5 kluků. Tipuji jim ne víc než 18 let. Ale možná se mýlím. Zvědavě si mě prohlíží a jeden z nich prohodí, jestli jsem utekla z domu. Civím na ně, jak to můžou poznat? Pochopí, proč tak koukám a hned vysvětlují, že tu potkávájí takových holek delkem dost. Zdají se být milí a tak slovo dává slovo a já se dozvídám o osudu prvního z nich.
Nejstarší, 18 letý Lukáš vlastní malý byt, a když potkal ostatní, kteří se ocitli na ulici, skamarádili se a postupně se k němu nastěhovali. On je jediný, který vydělává. Sice jen jako prodavač v supermarketu, zato říká, že je spokojený, protože bydlí se svými supr kamarády. Ostatní mi prý z bezpečnostních důvodů, aby nemuseli do děcáku svoje jméno a příběhy neprozradí.
Nabídnou mi bydlet s nimi v bytu, souhlasím a jsem šťastná, jak jde všechno hladce. Zbytek dne brouzdáme po Brně a kluci mi ukazují svoje oblíbená místa. Až když večer všichni uleháme vedle sebe na zem, vzpomenu si na mamku. Co asi dělá? Stýská se jí?
Ráno se probudím, když už jsou všichni vzhůru. Zvou mě ke stolu, kde mě čeká již hotový čaj a snídaně. Jak jsou kluci pozorní! Takhle spokojeněa bezstarostně jsem se snad roky necítila... Při snídani se mi kluci rozhodnou prozradit svá jména. 16 letý Petr tu bydlí s Lukášem nejdéle, už asi půl roku, jako druhý se k Lukášovi přidal teď již 17 letý Ondřej a asi před dvěma měsíci se připojila 16 letá dvojčata Honza a Marek. Nevyzvídám odkud a proč sem přišli, i přesto jsem ráda za to, co mi prozradili. Bavíme se o svých zálibách, a když prozradím, jak miluji černobílou kresbu tužkou, Lukáš mi hned donese jakýsi umouněný papír a tužku, ať něco namaluji.
Nezdráhám se a pár tahy zvěčním Petrův obličej. Kluci jsou nadšeni a hned přichází s návrhem, zda nechci kreslit na nádraží za peníze. Přislíbí, že tam semnou vždy někdo z nich bude a bude mě v případě potřeby bránit. Jsem šťastná! Budu se věnovat tomu co mě baví a ještě ke všemu mám úžasné kamarády.Do večera si povídáme o všem možném i nemožném, jen tématu prč jsme všichni zde se svorně vyhýbáme.
Hned ráno po snídani vyrážím s dvojčaty na nádraží, kde budu malovat. Lukáš musí do práce a kam se poděl zbytek kluků nikdo neví, budu se jich muset zeptat, až se vrátím. Předtím než na nádraží dorazíme, koupím si za svoje zbylé peníze skycák a 2 tužky.
Sedám si na zem na nádraží a Honzu s Markem mám jak bodyguardy každého z jédné strany. Začnou vyvolávat " Portréty jen za 100 Kč " . Asi po čtvrt hodině si přisedne asi 40 letá silnější dáma. Namaluji jí portrét, ona zaplatí, ale stáe sedí a prohlíží si mě. Najednou položí otázku, prý jestli jsme se již neviděli! To tak. Tak protivnou babu bych si pamatovala!!! Odchází a já maluji další zájemce, kteří se sem mezitím dostavili.
Jsem spokojená, už jsem vydělala 500 Kč, když tu vidím zase tu protivnou babu. Tentokrát však není sama, v závěsu s ní jsou dva policisté. Přemýšlím nad tím, co mohou chtít, když v tom mi to dochází...
Utekla jsem z domu a nši určitě vyhlásili pátrání! Já ale nechci zpět, nechci zpátky domů!
Už mě nic nezachrání...policisté stojí přímo vedle mě a ptají se, zda jsem Kristýna Stejkorová. Nedokážu jim ale lhát, jen mlčky přikývnu.
Policisté říkají, že semnou půjdou pro věci a zavezou mě našim. Přemůžu se a zalžu, že žádné věci nemám. Jinak by skončili ještě kluci v děcáku. Němě se s dvojčaty loučím, jistě z pohledu poznali, že se mají za mě rozloučit s ostatními.
Vycházíme z nádraží a já nasedám do policejního auta. Do očí se mi derou slzy, nechci zpět!!! Myslela jsem, že budu konečně jednou šťastná. Nesnáším tu proklatou babu co mě práskla!
Nechci zpět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikkitka Nikkitka | 14. března 2007 v 21:19 | Reagovat

Drsný, doufám že to někdy neuděláš..

2 Mona Mona | 19. května 2007 v 12:23 | Reagovat

to je smutný....

3 GoThIc.KiKuShKa.007 GoThIc.KiKuShKa.007 | E-mail | 1. října 2009 v 17:32 | Reagovat

Já vím jaký to je... já udělala to samý! akorát se mě nikdo neujal :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama