Březen 2007

Všechno se na mě sype...

31. března 2007 v 22:44 | black sun
Jsem sama a je mi smutno...Přijde mi, že se na mě celej svět domluvil. Všechno se na mě sype jako domeček z karet. Moje váha jde čím dál tím víc na horu, moje výsledky ve škole dolů, naši se ke mně sice chovají mile, ale já jim nic nevěřím! Potom, co mi fotr dal loni takovou facku, že jsem měla naražené čelisti, mu nevěřím nic. Mamka se chová chvíli, ko ví jak moc mě nemá ráda a pak mě hned za něco sjede. Takže s nimi jsem zkončila dávno. Bývalá moje opora ségra, je hrozně náladová a taky se s ní nedá o ničem bavit. Ještě že mám tenhle blog, kde se dá o všem vypsat, protože kamarády už taky skoro nemám. Mám jednu jedinou kamarádku, ale přijde mi, že se od sebe pořád odcizujeme. Jinak falešné kamarády, kteří mě podle mě pomlouvají kde se dá a nakonec mám kamarády z netu, jedinou mou oporu. Takže co vlastně mám?! Samotu, gothiku a to jest vše...

Anorexie

31. března 2007 v 22:19 | black sun
V poslední době přibývá čím dál tím více dívek s onemocněním zvaném anorexie. Dívky se snaží být hubené jako modelky, ale hubnutí pak nedokáží zastavit. Již je to v nich a ovládá je to. Lidí nezasvěcení, kteří o této nemoci nic nevědí si jen o těchto dívkách pomyslí, jaké jsou to husy. Byly přece hubené, chtěli zhubnout ještě víc a teď je z nich kost a kůže. Mnozí rodiče takto nemocných dívek nemoci nedávají takový význam a vážnost, myslí si, že jejich dcera, v méně častých případech syn jen přiberou a jsou zdraví. Onemocnění, je ale velice vážné, dívky jsou většinou hubnutím posedlé, odmítají jíst, potají jídlo vyhazují a cvičí kde se dá. Ve vážných případech, kdy jsou dívky hostpitalizované a napojené na umělou výživu si hadičky vytrhávají z těla, ze strachu z přibírání. Na nemoc se často i umírá.
Tohle je můj jednoduše podaný názor na anorexii. Možná jsem se v nějakých informacích zmýlila, tak mi to prosím nezazlívejte.

31. března

31. března 2007 v 21:43 | black sun
Dnes byl takový obyčejný den. Mamka nebyla doma, a tak zbyl veškerý úklid, ostatně jako poslední dobou skoro vždycky na mě. Umýt a utřít nádobí, vysát, umýt podlahu, upéct, uvařit...Takže skoro taková popelka. Ven jsem se dostala asi na půl hodiny odpoledne a pak až o půl sedmé. To jsem si vyjela na kole, dojela jsem za babičkou, kde jsem si dala čaj a pak jela zasez zpět, takže jsem byla venku asi hodinu. Teď večer je mi zase smutno...už jsem zase úplně sama. A nezbývá mi než zase hledat. Hledat svou lásku...

Bojím se

31. března 2007 v 21:35 | black sun
Před 27 dny jsem složila slib, že se nedotku měsíc žiletkou své kůže s úmyslem si ublížit. Brzy slib zkončí a ke mně do hlavy se zase čím dál tím častěji vkrádá ta černá myšlenka se říznout. Je neúprosná, pořád říká, že přece malá jizva mi neublíží. Vždy už vidím ve své ruce žiletku a kapku krve, pocit, že jsem živá bytost. Nakonec se, ale zarazím. Jsem osoba, která plní sliby, ale měsíc brzy zkončí a já již budu zase s čistým svědomím moct chodit za svou kamarádkou astřičkou. Vím, že nemůžu, vlastně ani nechci, ale ona, ta ve mně je silnější! Nedokážu jí dlouho odporovat, jak z toho kruhu ven?! Pomozte!

29.března

29. března 2007 v 14:23 | black sun
Čekám na aerobic, mám asi hodinu a vím, že se musím na zítra celkem dost učit, ale vůbec se mi nechce. Normálně bych sice s odporem, ale aspoň na chvíli bych šla, jenže dnešek je jiný...Zítra totiž odjíždí Lukáš...navždycky. Jen si to představím, tak je mi smutno...Ach jo!

26. března

26. března 2007 v 21:09 | black sun
Vím, že štěstí i radost jsou jen pomíjivé city, které se rychle ztrácí a hned zase mísí se smutkem a pláčem - tedy alespoň u mě je to tak. Avšak již od včerejška se u mě drží dobrá nálada a radost. Není v tom váha ani škola, ale kluk... Už hodně dloho jsme s nikým nechodila a mám z toho, takový trochu strach. Včera jsem ale řekla ano...Je to takový vztah nevztah, chození nechození, ale já mám Lukáška moc ráda. On říká, že mě má také rád a prostě už si nepřijdu na světě tak sam, už ne...

25. března

26. března 2007 v 20:50 | black sun
Snídaně : půl rohlíku
Svačina : nic
Oběd : tři tvarohové buchty
Svačina : nic
Večeře : 60g cornflakes s mlékem
Dá se říct, že den celkem v pohodě...

Smutná princezna

21. března 2007 v 19:52 | black sun |  Básničky
Na hradě tisíce lidí, avšak ona je tak sama.
Sedí na trůnu s kameným výrazem, jak porcelánová pana.
Cítí se zvláštně...jak ztracená laň,
samota je pro ni bezpečí a okolí saň.
Jenže dá se takhle žít a smát?
Začíná se samoty i okolí bát...
Jak se tedy ale zachovat?
Zůstat nebo jinam utíkat?
Zvolila jít a hledat štěstí,
tak jde a cestu si přes království klestí.
Stojí na hranici, dál ještě nikdy nebyla.
Překonává strach, vždyť dávno si již zvolila.
Tak bloudí v neznámých končinách
a až štěstí najde, přejde ji veškerý strach.

Byla jsem zlá

20. března 2007 v 19:12 | black sun |  Básničky
Proč jediným s kým dny trávím, stal se můj méďa plyšový?
Proč nemám v oku jiskru, ale pohled hrobový?
Proč můj polštář slzy ustavičně máčí?
Proč mé tělo jen tak bezcíleně kráčí?
Vždyť vím...můžu za to jen a jen já,
byla jsem na všechny, na všechny zlá.
Rudou růži z lásky jsem do hlubin hodila
a tím iluze dalšího na věky pohřbila.
z milostných vyznání hned groteska byla
a já o svém princi si dál a dál snila.
Když jsem však pochopila, že můj princ mě nemá rád,
mé ledové srdce začlo pomaloučku tát.
A teď tu sama opuštěná sedím
a se slzama v očích, do prázdna hledím...

Kalhoty

18. března 2007 v 19:15 | black sun
Kalhoty unosíte kdykoli, ať v létě nebo v zimě. Jako u všeho goth převažuje černá barva, někdy také červená. Představivosti a vkusu se meze nekladou, pokud si oblečete obyčejné čistě černé kalhoty, černé kalhoty s bílými proužky nebo kapsáče plné karabin, nedá se s nimi snad nic skazit. Mně osobně se moc líbí černé kalhoty se slabými bílými proužky nebo kapsáče, jen kdybych měla v kapse o tisíc víc...Cena se pohybuje od osmi set výše, ale v průměru asi 1500kč.
Pár ukázek :
obyčejné černé kalhoty, ale přesto v sobě mají jisté kouzlo...
též obyčejné tmavé kalhoty, ale mají kouzlo, možná jim ho dodává celkově ten obrázek...
Moje vyhlídlé v obchodech :
Obyčejné černé kalhoty, a přesto tak krásné...
S těmato kalhotama nezkazíte nic ve škole, na plese ani nikde jinde
Suprové kapsáče!!! Jen kdybych měla peníze...

Sukně

18. března 2007 v 14:32 | black sun
Sukýnky se nosí a nosit budou. V gothice to jsou především černé nebo černočervené minisukně nebo naopak sukně až ke kotnícím. Samozřejmě je to jen a jen na vás jakou si vyberete. K vysokým gládám nebo klidně k obyčejným kozačkám vypadají minisukně prostě božsky! Nosit se dají taky kamkoli, tedy pokud-li zvolíte obyčejnější druh, nemyslím zrovna s rozparkem až k bokům, to se po vás logicky každý podívá. Cena...nejsou nejlevnější, ale dá se padnout na výhodné akce.
Pár ukázek :
typická černá sukně až ke kotníkům
moc pěkná obyčejná volná sukýnka
Moje vyhlídlé v obchodech :
Moc pěkná, dá se nosit kamkoli a je i celkem sportovní
Tato je úžasná, není sice moc sportovní, ale to nevadí
Dlouhá černá sukně, k ní třeba červené tričko s lebkou...nádhera!

15. března

15. března 2007 v 20:11 | black sun
Den jako den...Hnusím se sama sobě, protože pořád jím a to je odporný! Nechci, ale musím. Když nejím, matka pořád doráží a když si vezmu zase jím víc a víc...Nenávidím se!

14. března

14. března 2007 v 19:32 | black sun
Jako obvykle mám depku, což ale není nic tak neobvyklého, jako to že není kvůli tomu jak vypadám ani kvůli hádce s našima. Je to kvůli jednomu klukovi, kterýho mám moc ráda, protože je moc fajn kámoš. Prý jsem se změnila, jenže já nevím jak. Možná jsem víc společenská, ale já prostě alespoň v té škole musím dělat, že žádné depky nemám a musím se pokusit normálně se bavit. Taky se změnil můj vztah ke klukům, ale já za to nemůžu. Když se po mně všichni otáčí a už na mě pískají přes celý náměstí úplně cizí kluci, tak se je logické, že se sem tam předvedu nebo toho využiju. Ale proč mu to vadí? Já chci aby to mezi náma bylo jako dřív, abychom byli zase kámoši a on mě měl rád...

Jednou být šťastná...

14. března 2007 v 18:18 | black sun |  Povídky
Je nebo to není normální? Ne není! Moje a fotrovy vztahy opravdu normální nebudou. Myslím, že aby na mě řval jen tak bez důvodu opravdu normální nebude!!! Prej ať si z nich nedělám legraci! Nevím, ale zrovna neuklizených deset talířů do police mi až tak špatný nepřijde. Dokapala tím však poslední kapka. Už nemůžu dál, cítíse se sice provinile vůči mamce, která vždy hledá kompromisy, ale nedokážu žíta a fungovat, když na mě někdo neustále řve.
Prostě to nejde!!! Do batohu skládám pár nejnutnějších věcí jako je prádlo, mikyna pro případ zimy a pár hygienických potřeb, nezapomenu svého medvídka pro štěstí a do kapsy vložím balíček žvýkaček a svoje úspory.
Hodiny ukazují půlnoc, všichni doma už spí. Stojím na prahu dveří, ještě pořád to nemusím dělat! Překračuji práh a vím, že již není cesty zpět. Bloudím nocí, musím se hlavně dostat z téhle díry. Pěšky docházím do města, kde jsem chodila do školy. Cítím se unavená a je mi chladno, chladno ale dobře. Jsem pryč!!! Schovávám se do potemnělé uličky, kde se choulím do klubíčka a pozvolna usínám.
Ráno se budím v … ani nevím kolik je, protože kybych si vzala mobil, tak by mě naši sháněli a měli by větší šanci mě najít. Musím odsud co nejdříve zmizet, zná mě tu až moc lidí. Sedám na první autobus autobus směr Brno. Vysednu až na brněnském hlavním autobusovém nádraží. A co teď? Bliká mi myšlena...
Než se ale stihnu rozmyslet, obklopí mě banda asi 5 kluků. Tipuji jim ne víc než 18 let. Ale možná se mýlím. Zvědavě si mě prohlíží a jeden z nich prohodí, jestli jsem utekla z domu. Civím na ně, jak to můžou poznat? Pochopí, proč tak koukám a hned vysvětlují, že tu potkávájí takových holek delkem dost. Zdají se být milí a tak slovo dává slovo a já se dozvídám o osudu prvního z nich.
Nejstarší, 18 letý Lukáš vlastní malý byt, a když potkal ostatní, kteří se ocitli na ulici, skamarádili se a postupně se k němu nastěhovali. On je jediný, který vydělává. Sice jen jako prodavač v supermarketu, zato říká, že je spokojený, protože bydlí se svými supr kamarády. Ostatní mi prý z bezpečnostních důvodů, aby nemuseli do děcáku svoje jméno a příběhy neprozradí.
Nabídnou mi bydlet s nimi v bytu, souhlasím a jsem šťastná, jak jde všechno hladce. Zbytek dne brouzdáme po Brně a kluci mi ukazují svoje oblíbená místa. Až když večer všichni uleháme vedle sebe na zem, vzpomenu si na mamku. Co asi dělá? Stýská se jí?
Ráno se probudím, když už jsou všichni vzhůru. Zvou mě ke stolu, kde mě čeká již hotový čaj a snídaně. Jak jsou kluci pozorní! Takhle spokojeněa bezstarostně jsem se snad roky necítila... Při snídani se mi kluci rozhodnou prozradit svá jména. 16 letý Petr tu bydlí s Lukášem nejdéle, už asi půl roku, jako druhý se k Lukášovi přidal teď již 17 letý Ondřej a asi před dvěma měsíci se připojila 16 letá dvojčata Honza a Marek. Nevyzvídám odkud a proč sem přišli, i přesto jsem ráda za to, co mi prozradili. Bavíme se o svých zálibách, a když prozradím, jak miluji černobílou kresbu tužkou, Lukáš mi hned donese jakýsi umouněný papír a tužku, ať něco namaluji.
Nezdráhám se a pár tahy zvěčním Petrův obličej. Kluci jsou nadšeni a hned přichází s návrhem, zda nechci kreslit na nádraží za peníze. Přislíbí, že tam semnou vždy někdo z nich bude a bude mě v případě potřeby bránit. Jsem šťastná! Budu se věnovat tomu co mě baví a ještě ke všemu mám úžasné kamarády.Do večera si povídáme o všem možném i nemožném, jen tématu prč jsme všichni zde se svorně vyhýbáme.
Hned ráno po snídani vyrážím s dvojčaty na nádraží, kde budu malovat. Lukáš musí do práce a kam se poděl zbytek kluků nikdo neví, budu se jich muset zeptat, až se vrátím. Předtím než na nádraží dorazíme, koupím si za svoje zbylé peníze skycák a 2 tužky.
Sedám si na zem na nádraží a Honzu s Markem mám jak bodyguardy každého z jédné strany. Začnou vyvolávat " Portréty jen za 100 Kč " . Asi po čtvrt hodině si přisedne asi 40 letá silnější dáma. Namaluji jí portrét, ona zaplatí, ale stáe sedí a prohlíží si mě. Najednou položí otázku, prý jestli jsme se již neviděli! To tak. Tak protivnou babu bych si pamatovala!!! Odchází a já maluji další zájemce, kteří se sem mezitím dostavili.
Jsem spokojená, už jsem vydělala 500 Kč, když tu vidím zase tu protivnou babu. Tentokrát však není sama, v závěsu s ní jsou dva policisté. Přemýšlím nad tím, co mohou chtít, když v tom mi to dochází...
Utekla jsem z domu a nši určitě vyhlásili pátrání! Já ale nechci zpět, nechci zpátky domů!
Už mě nic nezachrání...policisté stojí přímo vedle mě a ptají se, zda jsem Kristýna Stejkorová. Nedokážu jim ale lhát, jen mlčky přikývnu.
Policisté říkají, že semnou půjdou pro věci a zavezou mě našim. Přemůžu se a zalžu, že žádné věci nemám. Jinak by skončili ještě kluci v děcáku. Němě se s dvojčaty loučím, jistě z pohledu poznali, že se mají za mě rozloučit s ostatními.
Vycházíme z nádraží a já nasedám do policejního auta. Do očí se mi derou slzy, nechci zpět!!! Myslela jsem, že budu konečně jednou šťastná. Nesnáším tu proklatou babu co mě práskla!
Nechci zpět...

11. března

11. března 2007 v 14:40 | black sun
Uff. Je mi špatně, jsem odporná, jsem tlustá, jsem hloupá...
Myslím, že stačí říct jediná tato věta a víte jak se zase cítím...

Be a better person

9. března 2007 v 19:01 | black sun
Přemýšlím nad tím, jak jsem se za posledního tři čtvtě, možná za rok změnila... Nebylo to ze dne na den, pomalu jsem získávala své názory, svůj styl, objevovala co vlastně jsem. Musím si položit otázku, proč jsem se změnila? Bývala jsem holčička, která měla celkem dlouhé vlásky, chodila v růžové a držela se maminčiny sukně. Ve škole jsem se chovala jako hrozný šprt a ke všemu jsem byla taková ta slušná. Fůj, nechápu jak jsem mohla být taková! Tenkrát se mi líbil jeden kluk a já pochopila, že nemám šanci. Mrzelo mě to, ale také nakoplo. Probrala jsem se z růžových iluzí a sjela do reálu. Z extrémního šprta se stal takový průměrně chytrý človíček, slušná holka se pomalu kazila cigaretami a alkoholem. Bohudík, jsem kouřit ale již přestala! Před dovolenou o velkých prázdninách jsem se rozhodla změnit i vizáž a šla do krátkých vlasů a melíru. Potkala jsem tam stejně starou holku celou v černé, která byla punkerka, černá mě okouzlila, ale punk nebyl nic takového co by mě vyloženě chytlo za srdce. A tak jsme se začala oblékat do černé. Asi v září, kdy jsem nastoupila do nemocnice v Brně, jsem tam poznala jednu úžasnou kamarádku, která byla taky v černé. Jenže ta poslouchala něco jiného, něco co mě nadchlo...GOTHIC hudbu. Ukázala mi gothic svět a já poznala, že jsem se konečně našla...Najednou začal být svět jiný, nebyl to jen svět, stal se z toho můj svět!!!
Tak takto jsem se změnila

9. března

9. března 2007 v 18:35 | black sun
Ach jo, zase na mě jde depka.
Ráno a odpoledne jsem byla ale taková ta vysmátá holčička. Odpoledne jsem si koupila moc pěkné černobílé tričko a taky, jak jsem se s kamarádkou domluvili, abychom se v Aj nenudili, omalovánky a nové pastelky. Naši mi řekli, že je to praštěné, ale co jako. Pak jsem seděla u icq a pouštěla si písničku, kterou se musím naučit na recitační soutěž, kterou budeme s holkama uvádět. Prvně jsem chtěla jít i recitovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
Přijde mi, jako by na mně každý něco viděl. Ve škole na mě všichni tak nějak zvláštně koukají, v autobuse sem cítila ty pohledy kluků ze zadu a když jsem vystoupila, nebylo jim vůbec hloupé se otočit a upřeně se na mně dívat a nakonec mi i mávali. Nechápu to, jsem celkem ráda, když si mě někdo všímá, ale tohle je už divné. Uznám, nevypadali špatně, ale v tu chvili jsem neměla náladu, kterou tedy nemám ani teď. Ještě ke všemu se do mě co chvíli naváží mamka, co semnou dnes je. Nechte mě všichni žít!

7. března

7. března 2007 v 19:36 | black sun
Dneska na tom nejsem zrovna nejlépe, vím že si za to můžu sama. Nepohodli jsme se s kamarádkou, nevadí mi, když mi někdo řekne, jak jsem rozmazlená. Přežiji kritiku za oblečení, protože každý má jiný vkus, každému se líbí něco jiného. Své kamarádce říkám, jak se mi to nelíbí jen pro její dobro, když v tom vypadá opravdu otřesně a celá třída, možná i celý ročník si na ni ukazuje. Jinak ji prostě nekritizuji, ba naopak když se mi něco líbí tak ji pochválím. Od ní se toho asi nedočkám, ale nevadí mi to. Poslední dobou se ale změnila, jako dítě co stříhá nůžkama do vzduchu a směje se každé hlouposti se chová pořád, svoje názory aby se ostatní neurazili taky neříká, avšak vyčítá mi všechno. Neustále ji na mě něco vadí...nevím co. Přijde mi, jako by se všechno změnilo, když jsem se začla víc zajímat o kluky a kluci o mně. Od té doby je jako vyměněná. Dnes mi řekla, že mi už nemůže věřit...To se mě dotklo, myslela jsem si, že i přes naše občasné hádky jsme kamarádky, avšak po tom co mi dnes řekla již nevím. Přijdu si, jako bych ztratila další kamarádku...Nedokážu si představit, jak budu trávit dobu ve škole bez kamarádů, ale pokud o moje kamarádství opravdu nestojí, vnucovat se jí nemohu...

6. března

6. března 2007 v 20:53 | black sun
Dneska jsem se dostala ven! S děckama jsem si jen tak hrála venku no asi... říkaly naposled o letních prázdninách. Sice až do konce března nemám cvičit, ale to bych nebyla já, abych si s něma nezahrála vybíjenou a neházela si s balonem. Sice mám teď zase nateklý prst, jak jsem to měla zlomené, ale všechno se dá přežít :) Ani nevím, že mám takovou náladu. Jsem v pohodě a ani nevím proč....

Rukavice a návleky

5. března 2007 v 19:30 | black sun
Tak tyhle věci nejsou drahé, jsou dostupné a dají se nosit kamkoli. Mám černobílé proužkované a budu si objednávat černočervené. Hrozně moc ráda je nosím. Jednou si třeba pořídím černé dlouhé rukavičky a budu si připadat jako princezna....
Pár ukázek :
krásné síťované rukavičky
celá černá...
obrázek krásný a návleky též
Moje vyhlídlé v obchůdcích :
klásné saténové návleky, akorát k černým šatům...
moc pěkné, jen nemám nic k čemu by se mi tyhle hodily...
ale tyto už bych měla k čemu nosit =)